Král žebrákem

Milé čtenářky a milí čtenáři Onkaokna,

Dnes Vám chci nabídnout k zamyšlení jeden příběh. To, o co v životě usilujeme, se dříve či později naplní. Nechme se povzbudit k dobrému úsilí, i přes naše životní překážky. Žijme s vědomím, že každý má nějaké a že i přes ně a někdy paradoxně právě díky nim, můžeme pokračovat v konání dobrého. Láska přemáhá bolest. Přeji Vám, atˇje to i Vaší zkušeností.

PhDr. Martina Kosová

„Hlavním posláním příběhů je, abychom odhalili příběh vlastní a byli vždy věrni jeho moudrosti.“

M. Silfová

Král žebrákem

Žil kdysi jeden král, který neměl syna a toužil přitom po dědici, kterému by přenechal trůn. Nechal proto rozšířit zprávu, aby se přihlásili , které by mohl adoptovat a kteří by se mohli stát jeho dědici. Od uchazečů požadoval, aby měli víru v Boha a chovali úctu k bližnímu.

Jeden chudý chlapec z venkovské chalupy to oznámení uviděl. Řekl si však, že by ho král jistě nepřijal za vlastního, protože má tak rozedrané šaty. A pracoval tedy ze všech sil, dokud si nevydělal na nové oblečení. V tom se pak vydal do královského paláce, aby se ucházel o to, stát se královským adoptivním synem.

Cestou potkal chudého žebráka. Stařec se chvěl chladem. Chlapci se ho zželelo a vyměnil si s ním šaty.

Pak si ale uvědomil, že asi nemá cenu pokračovat dál v pouti, když má na sobě opět žebrácké hadry. Nakonec se rozhodl, že půjde dál, když už urazil takový kus cesty. A ve chvíli se ocitl před královským palácem.

Tam ho uvítal pohrdlivý smích a uštěpačné poznámky od královských dvořanů, sotva překročil práh paláce. Nakonec ho však přijal král.

Připadal chlapci nějak podivně povědomý. Nejprve nemohl malý otrhánek přijít na to, čím to je a proč se tam cítí jako doma. A pak mu náhle svitlo, že je král oblečený přesně v týchž šatech, kterými před několika hodinami obdaroval žebráka u cesty.

Král sestoupil z trůnu, objal chlapce a pevně ho k sobě přivinul se slovy: „Vítej, můj synu!“

/z knihy: Silfová,S.: Radost pro duši, Vyšehrad 2003/